Anhydritové či betonové podlahy se používají jako podklad pod nášlapnou vrstvu, kterou je plovoucí podlaha, vinyl, dlažba či například linoleum. A především se obě varianty materiálu užívají jako ideální krycí vrstva podlahového topení. Který z nich zvolit?
Beton versus anhydrit
Při rozhodování, který z materiálů vyberete právě pro vaši nemovitost, je vhodné promyslet nároky a kritéria. Ujasněte si proto nejprve:
- jakou podlahovou krytinu budete používat
- jaké klimatické podmínky převládají při vylévání podlah, ale i nadále (vlhké provozy, exteriéry apod.)
- jaké jsou vaše časové požadavky na rychlost vylévání a tvrdnutí
- jak budete podlahu zatěžovat (použití mimo obytné prostory)
- jak jsou místnosti velké a jak jsou uspořádané (u cementových litých potěrů se musí při větší ploše dělat dilatace, a to není ideální, u anhydritových to není třeba)
Pojďme se podrobněji podívat, jakými výhodami a nevýhodami oba zmíněné materiály disponují:
Anhydrit
Jeho základem je síran vápenatý, ke kterému se přidává písek, voda a další příměsi. O těchto podlahách se proto někdy říká, že jsou sádrové.
Nižší spotřeba materiálu – oproti cementovým potěrům může být vrstva nižší o 10 mm, závisí to na tloušťce podkladu izolací a druhu zalévaného podlahového topení (minimální výška je 30 mm).
Má menší roztažnost – z toho důvodu není ani na velkém prostoru nutné dělat dilatační spáry, přesto nehrozí vznik prasklin.
Samonivelační vrstva – anhydrit lépe vyrovná nerovnosti nosného základu.
Je levnější – ušetříte díky menší spotřebě materiálu a snadnějšímu vylévání.
Anhydrit nemá rád vlhko – proto není vhodný do vlhkých provozů a exteriérů.
Beton
Jeho základem je cement smíchaný s vodou, drobným a hrubým kamenivem (štěrk, písek) a dalšími přísadami.
Hodí se do všech provozů, včetně exteriérů a míst, kde je stále vlhko – navíc snese i větší zatížení. Je pevný a stálý, minimální výška vylévání je 45 mm.
Dlažbu lze položit i na betonovou vrstvu se zbytkovou vlhkostí (asi 14 dnů po vylití).
Jde použít i na nakloněné povrchy – beton není tekutý, proto se využívá i v místech, kde je spád.
Je dražší.
Je nutné použít nivelační vrstvu pod tenkovrstvé krytiny (např. PVC).
Při smršťování mohou vznikat praskliny zejména na velkých plochách – proto je nutné dělat dilatační spáry.
Vliv na podlahové topení
V souvislosti s podlahovým topením nás zajímá především tepelná vodivost a pevnost zvoleného materiálu. Podle známých výzkumů jsou tyto hodnoty při použití topných fólií u obou materiálů téměř srovnatelné. Výběr se tedy na spotřebě elektrické energie neprojeví. Co se týká spuštění podlahového topení, tak u obou variant je možné topení spustit nejdříve 7 dnů od zalití, a to pomalu a náběhově.
Jaké jsou časté omyly?
Velmi rozšířenou chybou bývá předčasné zatěžování čerstvě vylitých podlah. Beton i anhydrit lze zatěžovat zhruba po 28 dnech od zalití, po 3 dnech je vrstva pochozí, je tedy možné se po ní pohybovat a provádět ostatní práce. Vysušovat lze pouze klasickým větráním, ne pomocí odvlhčovačů. Setkáváme se i s tvrzením, že beton schne rychleji. To je pravda jen na začátku, kompletní vyschnutí může trvat i několik měsíců.
Sečteno a podtrženo: Oba materiály jsou pro podlahové topení vhodné, experti však spíše doporučují anhydrit, kde nejsou téměř žádné reklamace a následné drobné opravy. Anhydrit je ideální u novostaveb a suchých prostor. Beton je doporučován pouze u vlhkých prostor a některých rekonstrukcí.
Pokud si přesto nejste jisti, z hlediska podlahového vytápění vám rádi poradíme my, případně experti na lité podlahy.
Napište nám